Benátky, místo pro romantiky

Je chladné únorové ráno. Slunce se teprve polehoučku probouzí ke svému životu a ještě chvilku mu bude trvat než zalije úzké benátské uličky svým zlatavým světlem. Benátky jsou časně po ránu studené a tiché, čekající až první sluneční paprsky rozmrazí starobylou kamennou dlažbu a ranní autobusy a vlaky přivezou první dychtivé návštěvníky. Proplétáme se téměř prázdnými uličkami a vychutnáváme si tu romantickou atmosféru tohoto pro mě jedinečného místa.

Cestou směrem k Ponte di Rialto si představuji jak to tu asi vypadalo v dobách dávno minulých, kdy Benátky byly na vrcholu své slávy a moci. Uličkami se procházeli bohatí měšťané a v ranním světle se otvírali první obchůdky a krámky řemeslníků. Tu a tam proběhl poslíček s důležitou depeší a z pootevřených okenic byl slyšet probouzející se život.

Pevné ohnisko objektivu v nevýhodě

Bludištěm klikatých uliček se pozvolna přibližujeme k nejslavnějšímu mostu Benátek Ponte di Rialto, kde už první turisté obdivují nádherný pohled na Canal Grande, který je hlavní tepnou Benátek. Město se postupně začíná plnit životem, který sem tito turisté z celého světa přinášejí.

Po hodině klidné procházky se dostáváme na další slavné místo a dominantu Benátek na Piazza San Macro. Náměstí je stále poloprázdné, ale příliv nových a nových návštěvníků, kteří se vynořují z postraních uliček dává tušit, že zde zanedlouho nebude k hnutí.

Vyměnil jsem svou oblíbenou Sigmu s pevným ohniskem 30mm za Nikkor 105mm a připravoval se k fotografování karnevalových kostýmů a masek. Postupně se náměstí zaplnilo lidmi, kde každý druhý byl stejně dychtivý fotograf, který sem přicestoval pro svůj vysněný snímek z Carnevale di Venezia.

Během dne se Benátky zaplnily téměř k prasknutí. Bylo 14. února, den Svatého Valentýna a ve městě probíhal karneval masek. Postupně jsem začal litovat, že mám pouze objektivy s pevným ohniskem a tak vytvoření požadované kompozice bylo komplikováno skutečností, že jsem se téměř nemohl pohybovat. Jakmile jste se lehce vzdálil od vybojovaného místa s cílem zachytit snímek s větším odstupem, našel se pokaždé jiný fotograf, který se okamžitě postavil před váš objektiv. Byl to boj a cenné ponaučení pro příště.

Sardinky v konzervě

Stíny se pozvolna začaly prodlužovat, nastal čas opustit Benátky a vrátit se do Treviso, kde jsme byli ubytováni. Nohy, už tak bolavé po celodenním chození, nás sotva donesly zpět na vlakové nádraží, kde už na nás čekal přeplněný vlak. Našli jsme ještě volné místo v prostoru u dveří, kam jsme se okamžitě vtěsnali. Čas odjezdu vlaku dával šanci dalším a dalším lidem se postupně vtěsnávat do tak již přeplněného prostoru.
Zanedlouho jsme byli jak sardinky v konzervě a dveřím se obtížněji dařilo prostor uzavřít. O to větším překvapením pro mě bylo, když se obtížně dovřené dveře znovu otevřely a do tak již přeplněného prostou se vtěsnalo pár nových sardinek. Celá tato dramatická scéna jejíž jsme byli účastníky se několikrát opakovala.

Byl to velmi náročný den. Vychutnali jsme si pozvolné probouzení Benátek, jeho romantickou atmosféru a poznali jsme město i v jiném ročním období než jen na vrcholu letní sezóny.

Benátky zůstanou vždy místem kam se budu rád vracet. Nashledanou příště … Venezia!