Toulání po Krušnohoří a jak jsem nakonec k rozumu přišel

Ačkoliv jsem se v Podkrušnohoří narodil, dlouhá léta jsem tyto naše vrcholky ignoroval a dokonce i zatracoval. Jako malý kluk si pamatuji na splodiny z chemického průmyslu spálené stromy tvořící neutěšený pohled na krajinu, navíc zdůrazněnou obrovskou jizvou v podobě povrchové těžby táhnoucí se pod úpatím Krušných hor. Těžce zkoušená krajina se však nevzdává a s pomocí člověka pracně získává svou původní krásu zpět.

Cestu k poznávání Krušných hor jsem nalezl prostřednictvím cyklistiky. Vše začalo jednoduše a rychle prostřednictvím syna, který odrostl malému dětskému kolu a když nastal čas pro nákup kola většího, jednoduše jsem v obchodě koupil kolo i pro sebe, ačkoliv jsem nad tím napřed ani neuvažoval 😉

Zpočátku jsem brázdil silnice kolem města až do doby, než jsem zjistil, že mi dělá neobyčejnou radost a potěšení jezdit do táhlých kopců. Tímto se mi otevřely cesty směrem do Krušných hor, kam to mám skutečně „co by kamenem dohodil“.

Horské kolo se stalo nástrojem, který odvál usazený prach z mých očí a já začal vnímat krásu vrcholků Krušnohoří. Těším se na každou volnou chvilku a možnost utéct směrem na Dlouhou louku, Novou Ves v Horách, Klíny … protáhnout si nohy, nechat na sebe působit atmosféru zdejších lesů, vyčistit si myšlenky a načerpat novou energii do pracovního týdne.

Bohužel kombinace kola a fotografování se mi neosvědčila. Dlouhou dobu jsem to nehodlal vzdát a neustále si do batohu přibaloval i fotoaparát, ale vše bylo předem marný. Z fotoaparátu se stal pouhý kus neužitečného „krámu“. Jakmile totiž sednu do sedla svého kola, mám chuť pouze šlapat a řítit se dál a dál. Stávalo se tak, že jsem projel kolem nádherného místa aniž bych sesedl, nebo dokonce vytáhl fotoaparát z batohu.

Nebylo tomu tak však pořád a někdy se mi podařilo vytáhnout ten „přebytečný krám“ z batohu a udělat několik snímků. Ovšem postupně jsem dospěl k rozhodnutí nahradit těžkou zrcadlovku za menší Panasonic Lumix DMC-GF2 a svět byl v tu ránu lepší 😉

Jak šel čas, tak jsem si vypěstoval postup, kdy se kolo stalo nástrojem především k uspokojení mé potřeby se pořádně fyzicky „odrovnat“ a posléze i objevovat nová zákoutí Krušných hor. Postupně jsem ke kolu přidal turistiku, kdy se na vybraná místa vracím pěšky, nebo naopak hledám tímto způsobem i místa nová. Turistika je, jak jsem nakonec pochopil, vyborný a asi i jediný způsob k využití mé zrcadlovky přibalené do batohu.

Tolik k tomu jak jsem postupně dospěl k řešení poznávat krásy Krušných hor ve společnosti digitální zrcadlovky aniž bych ji pouze nosil v batohu jako zbytečnou zátěž. Člověk se neustále učí a nutno podotknout, že i já se někdy ze svých chyb poučím a tak například dnes, kdy jsem ke způsobu čerpání energie z okolních lesů přidal i tzv. Trail Running, mě už ani nenapadlo sebou brát do batohu fotoaparát 😉