Rychlá procházka po Almaty

V poslední době jsem díky pracovním povinnostem musel neobvykle často cestovat a to do míst, které jsem si ani v divokých snech nepředstavoval, že jednoho dne navštívím. Kazachstán byl pro mne téměř neznámou středoasijskou zemí, kterou jsem si tak maximálně spojoval s kosmodromem Bajkonur a zašlou slávou Sovětského Svazu.

Cesta do Almaty přišla rychle a po pravdě se mi z počátku do Kazachstánu vůbec nechtělo, především proto, že bylo těsně před Vánoci a jediné na co jsem se v té době těšil, byl volný čas, který mne čekal s rodinou pod nazdobeným stromečkem.

Přesto jsem si před odletem do Almaty začal na internetu zjišťovat podrobnosti o zajímavých místech kolem města a tajně doufal, ačkoliv vím jak pracovní cesty vypadají, že najdu volné okamžiky pro poznávání nového prostředí.

Pesimistický scénář se bohužel začal naplňovat ihned po přistání, kdy jsme se v hotelu zastavili pouze odložit cestovní zavazadla a rovnou jsme vyrazili do kanceláří na pracovní schůzky. Nakonec jsme v kancelářích strávili převážnou část dne, vyjma cest na obědy, při kterých jsem zoufale fotografoval alespoň to málo, co jsem míjel.

Mnou vytoužená cesta do hor k Velkému Almatskému jezeru vzala za své při první zmínce před místními, kteří mi oznámili jak je v zimním období tato cesta díky neudržovaným silnicím téměř nemožná. Zamáčkl jsem slzu a už jsem se začal smiřovat se skutečností, že toto bude další pracovní cesta podobná té do Moskvy, při které jsem stihl vidět pouze moskevské metro, hotel a firemní kanceláře. Ano, byl jsem v Moskvě a nenavštívil Rudé náměstí.

Náladu mi zlepšil příslib zdejšího kolegy, že když vyjde čas, vezme nás na Zelený bazar, místní vyhlášené tržiště zaplněné vším možným i nemožným zbožím a tak jsem doufal až do posledního dne. Nakonec ten okamžik nastal, kdy Andrey přišel, že namísto prodloužené polední pauzy na oběd nás vezme na tržnici a provede nás.

Nasedli jsme tedy do jeho vozu a vydali se přeplněným městem. Provoz v Almaty je přes den noční můrou a vůbec se to nedá přirovnat situaci jakou znám z Prahy. Dvouhodinový prostor vyměřený pro návštěvu tržnice se povážlivě zmenšoval a to jsme ještě nedorazili na místo. Nakonec nám zůstalo přibližně 30 minut na proběhnutí tržnicí při které jsme nakoupili pár suvenýrů a čokoládových sladkostí z vedle stojící čokoládovny, kolem které když procházíte, nasáváte kakaem prosycený okolní vzduch na což asi nikdy nezapomenu. Je to velký kontrast k mým zkušenostem malého kluka projíždějícího tramvají kolem chemických závodů Litvínov.

Poslední den před odletem jsem tak mohl navštívit Zelený bazar v Almaty na což budu dlouho vzpomínat. Ačkoliv bych si přál mít na jeho návštěvu o trochu více času a nemuset tak fotografovat doslova ve spěchu a v závěsu za kolegy, byl to pro mne velký okamžik.

Před samotným odletem, který byl druhý den časně z rána, jsme si zašli ještě na večeři do města a následně nás místní kolegové provedli pátečním nočním životem, kdy se noční bary zaplní lidmi, co se chtějí bavit až do rána. Stejný osud nakonec potkal i nás a tak jsme se na hotel dostali hodinu před plánovaným odjezdem na letiště. Zbylo dostatek času na zabalení kufru a osprchování.

Takové bylo Almaty, takový byl Kazachstán jak jsem jej mohl v krátkosti poznat v čase předvánočním.

Při posledním výhledu z okna našeho letadla na zubatý horizont za městem osvětlený vycházejícím sluncem, vyslovil jsem v duchu přání se sem jednou vrátit jako turista a mít možnost ty překrásné hory prozkoumat. Tak snad někdy, na shledanou Almaty.

Další snímky najdete zde.