Podzimní malování v Toskánsku

Konec léta je pro mne každoročně smutná a depresivní záležitost. Léto je mým nejoblíbenějším obdobím plné dlouhých slunečních dnů, modrého nebe, rozpáleného vzduchu, času koupání, ale i krásných letních přeháněk. Ačkoliv nadcházející podzim i zima dokáží nabídnout ledasjaké radosti, nemohou se vyrovnat létu.

Tak například podzim, alespoň ve svém počátku nabízí dny, kdy se příroda začne doslova předhánět v pestrosti své palety barev, které pomalu přecházejí krajinou.

Člověk si však těchto dnů musí za včasu vychutnat, jelikož jakmile se listím proženou všechny ty nádherné odstíny barev, to opadá, stromy zůstanou holé a celá krajina bude depresivně posmutnělá. Pak už mne může zachránit pouze zima jak z obrazů Josefa Lady, která tu neutěšenou prázdnotu milosrdně zahrne sněhovou pokrývkou a prostor se vyplní až tajemným tichem.

Takhle to je každým rokem stejné, kdo by to býval čekal, že ano. Chtěl jsem tomu uniknout, vytrhnout se té přicházející mizérii a prožít letošní podzim způsobem, kdy si ho vychutnám v celé jeho kráse. Rozhodli jsem se, že letos ještě jednou zabalíme kufry a vyrázíme s rodinkou opět jižním směrem. Tentokrát poznat podzimní Toskánsko.

Předchozí rok jsme Toskánsko navštívili poprvé a zavítali jsme i do oblasti Umbrie. Poznali jsme mnohá zajímavá místa jako Asisi, Cortona, Gubio, Perugia, Pitigliano, Siena, San Gimignano a Voltera, v jejichž ulicích jsme se procházeli dlouhé hodiny a vychutnávali jejich nezapomenutelnou atmosféru.

Letos jsem si toužil přivést z Toskánska tématicky odlišné fotografie a doufal jsem, že budu mít paměťové karty v mém fotoaparátu zaplněné nejedním kýčovitým snímkem cypřišových álejí a malých domečků zasazených na kopečku v záplavě zlatavých paprsků podzimního slunce.

Pro ubytování jsme zvolili oblast přímo pod vyhaslou sopkou Monte Amiata, jejíž svahy porůstají kaštanové lesy, co v tuto podzimní dobu hýří pestrými barvami. Tam v záplavě této krásy leží malé zapomenuté městečko Santa Fiora, odkud jsme vyráželi po točitých toskánských silnicích do všech směrů a navštívili nová zákoutí jako Radicofani, Pienza, Montepulciano, Montalcino, Sorano, Saturnia a Orvieto v sousední Umbrii, přičemž jsme projeli mnohá další městečka, co tak nádherně zní na jazyku.

Počasí nás letos ale trochu potrápilo a tak jsme během týdne zažili jak krásnou sluneční oblohu, tak těžké olověné mraky, ze kterých se občas snášel déšť. Navíc noci a rána byly chladné, až jsme si párkrát museli v pronajatém bydlení zatopit v kamnech, ale o to větší romantika to byla.

První dny jsme věnovali jihozápadní oblasti, kde budete marně vyhlížet ony cypřišové remízky, za to je to oblast hustě zarostlá kaštany, které tu v tuto dobu chodí sbírat snad opravdu každý. Podzim je i doba, kdy jsou v místních městečkách četné oslavy spojené právě s kaštany.

Krajina je zde velmi členitá, silnice se neustále kroutí, stoupá a klesá, přičemž místní temperametní řidiči si to doslova užívají, ale nám se po pár zatáčkách a náhlých klesání, začalo dělat trochu nevolno. Pomohlo jen zpomalit a pouštět před nás netrpělivé řidiče Fiatů Panda.

Výlet na vyhaslou sopku Monte Amiata, která je vyšší než naše Sněžka, jsme začali jízdou v hustě zamlženém lese, co se svou atmosférou dal bez nadsázky přirovnat temnému hvozdu, ale každým vystoupaným metrem les řídnul, stejně jako okolní mlha a kolem se povalovaly větší a větší balvany porostlé mechem.

Na samotném vrcholu najdete sjezdovku, kterou když vyšlápnete, dojdete až k vyhlídce odkud jme se mohli porozhlédnout do dálav bělostného hustého oparu, co se pod námi pohupoval jako hladina moře. Nic víc jsme bohužel neviděli.

Ovšem severovýchodní oblast Toskánska je zcela odlišná a právě zde naleznete místa, která znáte z kýčovitých pohlednic. Všude kolem cesty se rozprostírají lány polí poseté remízky cypřišů, zemědělskými usedlostmi a všude kolem řádky vinic. Ačkoliv se silnice tak neklikatí, přesto jsme jeli značně pomalu a kochali se každým pohledem.

Téměř na každém místě, kde šlo bezpečně zastavit, jsem vylezl z auta a šel fotit. Nebyl jsem jediný, takových nás tu byla celá řada. Po pár kilometrech se paměťové karty ve fotoaparátu plnily doslova rychlostí blesku.

Litoval jsem, že nemám sebou delší ohnisko jak 85mm, ale i tak jsem byl nakonec s letošní výpravou nadmíru spokojený. Poznali jsme nové části Itálie a pro příště už budeme lépe vědět kam si zajet pro hezkou fotku a dobré sýry, či klobásy z divočáka.

Příště. Ano, jednou bychom se do Toskánska opět rádi vrátili a znovu projeli zdejší silnice a prozkoumali nová zákoutí. Je toho ještě tolik, co jsme nestihli. Tak tedy příště.