Ho Chi Minh City, město zaplněné úsměvy

Ačkoliv jsem srdcem velký dobrodruh a televizní cestovatel, což znamená, že miluji veškeré pořady o cestování a všech těch dobrodružství s cestováním spojené, ani ve snu by mě nenapadlo, že budu mít v životě i tolik reálných příležitostí objevovat pro mě nová a naprosto exotická místa jakým například vietnamské město Ho Chi Minh City beze sporu je.

Když se řekne Saigon

“Saigon, do prdele, ještě pořád jsem v Saigonu”, tak přesně tuhle větu pronese Martin Sheen coby kapitán Willard v kultovním válečném dramatu Apokalypsa z roku 1979.

Když se řekne Vietnam, jako první si vybavím právě nechvalně proslulou vietnamskou válku a všechny ty hollywoodské filmy, které se touto událostí inspirovaly.

Saigon je původní název pro dnešní Ho Či Minovo Město jak zní český překlad tohoto největšího vietnamského města na jihu země nedaleko delty řeky Mekong.

Toto přejmenování města proběhlo na počest osvoboditele a prvního vietnamského prezidenta Ho Či Mina po dobití Saigonu severo vietnamským vojskem, čímž byla tato válka ukončena.

Rozpálené mraveniště lidí

Do Vietnamu mě zavedla potřeba mého zaměstnavatele, kdy jsme lokálně vykonávali migrace našich systémů na jejich ultramoderní generaci v době ukončení vietnamského nového roku nazývaného Tet, což nám umožnilo vypnout vše potřebné a provést náročný a dlouhý proces migrace dat.

Do Vietnamu jsem se těšil jelikož jsem věděl, že takovou exotickou cestu jen tak nezažiji a je to ojedinělá příležitost vytáhnout paty z té naší České kotliny a porozhlédnout se ve velmi vzdálených krajích v což jsem i přes přeplněný pracovní harmonogram doufal.

Nemám rád létání a tak první šok jsem zažíval už během cesty přes Istanbul a Bangkok, kdy jsme celkem třikrát vzlétávali a přistávali, což pro mě znamenalo časté mačkání palců na rukou a nervozního poklepávání nohou.

Druhý šok jsem zažil při výstupu z letišní haly. Napřed jsem nemohl uvěřit, že je možné existovat v takovém horku a dusnu. Vždyť byl už večer a přesto jsem se začal okamžitě nepříjemně potit.

Navíc všude kolem davy povykujících lidi, kteří neustále někam spěchali, nebo naopak postávali u východu a vyhlíželi své blízké a turisty, kteří jak doufali budou zajisté chtít taxikem odvézt do hotelu. Přeplněné lidské mraveniště, přesně tak to na mě působilo.

Ulice plné motorek

Cestou do hotelu po saigonských ulicích mě nepřestávalo bavit to neuvěřitelné divadlo, co se odehrávalo za okny taxíku, kdy kolem nás svištěla jedna motorka za druhou přičemž se na nich leckdy vezla celá rodina a tím myslím klidně i čtyři lidi, přičemž starší dítě stálo mezi otcem a řídítky, mladší sourozenec na sedačce mezi rodiči.

Těch motorek byla plná silnice, byly prostě všude a neustále někdo troubil, ale lidi se přesto usmívali a mávali mi, to když si všimli, že je fotím.

Vietnamské úsměvy

Jak šly dny, které jsme trávili převážně v kanceláři, kdy ven jsme se dostali pouze při cestě na oběd a nebo večer cestou na hotel, začal jsem se ve Vietnamu cítit náramně dobře. Byly to právě lidské úsměvy, kterými zdejší lidé nešetří a rádi je rozdávají všem kolem sebe. Miluji pozitivní lidi a zde jsem byl jimi doslova obklopen.

Při procházení ulicemi jsem nebyl obklopen luxusem tak jako u nás nebo v okolních evropských zemí, přesto se mi zdálo, že vietnamští lidé jsou šťastni a zůstavaji pozitivně naladěni. Jasně, nemohu z této mé krátké zkušenosti ihned paušalizovat. Mohl jsem mít třeba jen štěstí a věřím, že při našich nočních toulkách Saigonem by stačilo zabloudit i do neosvětlených postraních uliček a mohlo by být zaděláno na problém, ale těmto neuváženým pokusům jsme se raději vyhýbali.

Ulice plné inspirace

Na cestu do Vietnamu jsem si od kamaráda zapůjčil objektiv Nikkor 70-200mm f/2.8G VRII a neustále jsem ho vytahoval při kterékoliv příležitosti k focení. Pokud milujete street photography, zdejší ulice a tržiště jsou naprosto ideální jelikož kamkoliv se otočíte, najdete inspiraci.

Dalším benefitem podle mé zkušenosti, fotografování pro zdejší lidi není tak nepříjemný problém jako u lidí v Evropě. Mnohdy si mě všimli přičemž se na mě jen usmáli a zamávali do objektivu. V takovém prostředí se mé paměťové karty začaly povážlivě zaplňovat.

Druhým objektivem v mém fotobatohu byl vlastně i můj současně jediný Nikkor 50mm f/1.4G, který jsem používal převážně při nočních procházkách městem, kdy jsem potřeboval jeho vynikající světelnost. Jen škoda, že nevlastním nějaký širokoúhlý objektiv, například Nikkor 16-35mm f/4G VR by se náramně hodil a to nejen v úzkých uličkách.

Pokračování

Tato má exotická cesta do Vietnamu si zaslouží další samostatný příspěvek. Mám toho tolik co říct, tak chvilku setrvejte a dozvíte se mimo jiné i to, že jsem asi klaustrofobik 😉

Další snímky z Vietnamu najdete zde.