Tunely Cu Chi, po kolenou a potmě

Tento důmyslný obranný systém asi 200km dlouhých podzemních tunelů v okrese Cu Chi, přibližně 70km severozápadně od města Ho Chi Minh City (Saigon), byl budován již mezi lety 1946 a 1948 během války odporu proti francouzským kolonialistům. Ovšem své uplatnění nalezly tyto tunely i během vietnamské války, kdy tak vojáci Vietkongu dokázali úspěšně pronikat na nepřátelské území, překvapit své protivníky a bleskurychle bezestopy zmizet.

Tunely jsou vyhloubeny ve třech úrovních a to v hloubce přibližně 3 m, 6 m a nejhlubší úroveň je 12m pod zemským povrchem. První podzemní úroveň dokázala odolat těžké technice, která nad tunely často přejížděla. Nejhlubší úroveň dokázala odolat i výbuchům schazovaných bomb.

Dnes jsou Cu Chi tunely asi 120km dlouhé a staly se chráněnou turistickou atrakcí pro návštěvníky Ho Chi Minh City.

Co tě nezabije, to tě posílí

Nemohli jsme si nechat ujít příležitost prozkoumat alespoň nepatrnou část tohoto tunelového komplexu a seznámit se tak s relativně nedávnou a pohnutou minulostí této země. Vydali jsme se proto na celodenní výlet do regionu Cu Chi s krátkou zastávkou v dílně, kde se vyrábí řada upomínkových předmětů. Mohli jsme dílnou libolně procházet a sledovat tak šikovné vietnamské ruce při práci.

Po této krátké zastávce jsme pokračovali dál do cíle naší výpravy. V areálu Cu Chi Tunnels nám napřed předvedli důmyslné nástrahy jimiž Vietkong získával převahu nad americkými vojáky. Všechny ty nášlapné systémy, co končily bolestivou smrtí, nebo minimálně velmi bolestivým zraněním, jsou němým svědkem válečných hrůz, co se v této zemi odehrávaly.

Hlavní atrakcí jsou však tunely samotné. Návštěvníci se mohou do tunelů podívat a vyzkoušet si tak pocity vojáků Vietkongu. Dobrou zprávou je, že první část stěn tunelů je rozšířena tak, aby i urostlejší evropan se zde mohl proplazit. Vzdálenější části tunelů se pozvolna zužují do standardních rozměrů, ale tyto části jsem už neviděl.

Vylezl jsem prvním možným východem a byl neskutečně šťastný, že jsem opět venku. První úsek není nijak dlouhý, přibližně 10-15 metrů. Z počátku je tunel dokonce i lehce osvětlen, ale po pár metrech světlo zmizí a vám tak nezbývá než se pomalu šoupat dál a doufat, že se tou tmou doplazíte opět ke světlu. Nejlépe k dennímu světlu.

Nečekal jsem, že to pro mne bude tak silný zážitek a popravdě, nebýt za mnou při vstupu do tunelu fronta čekajících lidí, otočil bych se a do podzemí ani nevlezl. Dav mě nakonec do té tmy vtlačil.

Ačkoliv jsem kolem sebe slyšel lidské hlasy, jak se vytrácelo světlo, srdce se mi prudce rozbušilo a jediné na co jsem myslel bylo, kde už je ten zatracený východ!

Musel jsem uletěl mnoho tisíc kilometrů od domova, abych se o sobě dozvěděl opět něco nového. Jsem klaustrofobik a hranice mezi rozvahou a panikou může být neuvěřitelně tenká a její překročení může být velice rychlé a nenadálé.

Přesto jsem za tento zážitek rád, právě pro to poznání, a jak se říká … co tě nezabije, to tě posilí.