Nalehko do Thajska, vlakem z Bangkoku do Chiang Mai

Po návštěvě Vietnamu, mé první cestě do Asie, kde bohužel nebyl dostatečný prostor pro hlubší poznávání a to díky pracovním povinnostem, rozhodl jsem se pro soukromý návrat do kouzelné jihovýchodní Asie, abych se zdejší atmosféře dostal více pod povrch. V poklidu a beze spěchu zjistit, proč nemohu vypudit z hlavy ten pocit, že jsem našel ráj na zemi.

Za svůj cíl jsem si zvolil Thajsko pro jeho snadnou dostupnost a to díky množství leteckých společností, které pravidelně létají do hlavního města Thajska, Bangkoku. Konkrétně jsem vsadil na Emirates, ketré nabízejí opravdu lákavé ceny a přitom kvalita poskytovaných služeb je vysoce nadstandardní. Navíc mne lákala zkušenost letu s obrovským Airbusem A380, který používají na svých linkách mezi Dubají a Bangkokem. Říkal jsem si, větší letadlo, méně otřesů. Nepatřím totiž mezi milovníky letecké přepravy. Každý let si vychutnávám nervózním podupáváním, mačkáním prstů a při turbulencích se stávám věřícím.

Jednoduchý plán cesty, improvizovat

Plány mého výletu jsem však nijak neupřesňoval, celá tato cesta měla pouze jasné kontury. Věděl jsem , že chci na sever země, a tak jsem si zvolil za svůj cíl město Chiang Mai jakožto hospodářské a turistické centrum Thajska. Dopředu jsem si proto zjistil pouze, že do Chiang Mai se mohu dostat nejrychleji letecky, ale asi nemusím vysvětlovat, že tolik radosti jsem si dopřát nechtěl. Další možností je cestování autobusem, nebo vlakem. Řekl jsem si, že cesta nočním vlakem bude nejlepší volba, už jen, že se v klidu natáhnu a vyspím. To byly veškeré mé plány, veškerá má příprava. Přál jsem si trochu improvizovat, nemít žádný pevný itinerář a nechat se prostě překvapit.

Připravil jsem si svůj oblíbený batoh Deuter 32l, což bylo mé jediné zavazadlo. Uložil jsem do něj pár drobností jako oblečení a další nezbytné harampádí. Největší a nejtěžší věc v batohu byl stativ, který, jak jsem sám sebe neustále přesvědčoval, jistě budu potřebovat. Dalším společníkem na cestě mi byla zrcadlovka Nikon D600 s pevným objektivem 50mm f/1.4, několik SD karet a Nikon GP-1A GPS modulem, abych si usnadnil geolokaci pořízených snímků. Pro videosekvence jsem si přibalil malou videokameru Sony HDR-GW55, co zvládá záznam ve FullHD, je vododěsná a nebojí se hrubšího zacházení. No a nesmím opomenout na úplně nejvíc nejlepší věc a to mobil iPhone 5s, bez kterého bych snad ani neletěl 😉

Pár hodin v Bangkoku

Bangkok je moderní velkoměsto a tak orientace nebyla moc složitá, už díky vstřícným lidem, kterých kolem sebe máte bezpočet. Navíc cesta na vlakové nádraží Hua Lampong byla absolutně snadná díky vlakovému spojení, které jezdí přímo z letiště. Na informacích mi paní dala mapku a zakroužkovala místa jako kde se právě nacházím, kde mám přestoupit (Makkasan) a kde je vlakové nádraží Hua Lampong, což byla navíc konečna linky MRTA, tedy zdejšího metra.

Tak jsem za pár minut stál ve vestibulu vlakového nádraží, kde mne zaujala řada sedaček u kterých byl nápis, že jsou pouze pro starší lidi a mnichy. Ostatní lidi posedávali uprostřed haly přímo na podlaze. Zašel jsem ke kase, kde jsem se opět bez problémů anglicky domluvil, že hledám spoj do Chiang Mai a chtěl bych vyrazit ještě stejného dne tak, abych byl ráno na místě. Chiang Mai je totiž přibližně 700km vzdálené a tak cesta vlakem trvá celou noc.

Noční vlak do Chiang Mai

Jízdenka mne vyšla na 881 THB a v 18:10 jsem v pohodlném klimatizovaném vlaku mířil na sever. Z okénka vlaku, co pomalu opouštěl město, pozoroval jsem chudinské čtvrtě Bangkoku a viděl přímo do příbytků lidí, kteří žijí v chatrných domovech v těsné blízkosti vlakové dráhy. Jsou to vyloženě boudy ztlučené ze všeho možného, co se naskytlo a bylo po ruce. Střechy byly převážně z vlněného plechu a kolem domku někdy byl i malý dvorek, kde pobíhaly slepice a na šňůrách se sušilo prádlo.

Jak slunce pomalu zapadalo za horizont a stíny se prodlužovaly, jako jediné světlo z těchto domovů zářily obrazovky televizorů a kolem domů pobíhaly malé děti. Nakonec slunce zapadlo a vlak se ponořil do tmy, kterou ojediněle proťalo pouze pár vzdalujících se světel osad jimiž jsme projížděli. Zanedlouho už bylo slyšet pouze rytmické skřípání a vrzání kol vlaku jak se řítil po kolejích do Chiang Mai.

Vedle přes uličku se mnou seděly dvě mladé Thajky, se kterými jsem se pomalu dal do řeči a dozvěděl se, že se narodily na jihu Thajska a toto je jejich první poznávací cesta na sever své země. Dostal jsem mnohé bezpečnostní rady, že ačkoliv většina Thajců jsou laskaví a milí lidé, vždy je důležité zachovat si obezřetnost, jelikož stejně jako všude na světě, najdou se v Thajsku i tací, kterým je lepší se vyhnout. Naší konverzaci přerušila až průvodčí, co nám všem složila sedadla do lůžkového provedení a ustlala. Konečně jsem se mohl po tolika hodinách úmorné cesty natáhnout. Netrvalo dlouho a za neustálého houpání vagonu jsem usnul rychlostí utahaného cestovatele s nohama na batohu a osobními doklady pod hlavou.

Chcete vědět jak to celé pokračovalo? Přečtěte si další část vyprávění o cestě do Thajska.